Beethovenova Devátá symfonie je všeobecně považována nejen za vrcholné dílo svého autora, ale i za jeden z největších výtvorů hudební historie vůbec. Z formálního i obsahového hlediska představuje pomyslný spojovací most mezi dvěma uměleckými epochami klasicismu a romantismu: zatímco její čtyřvěté schéma vychází z tradičního mozartovsko-haydnovského modelu, zapojení vokální složky do závěrečné věty bylo ve své době v oblasti symfonického žánru vpravdě novátorským počinem. Na proslulosti Deváté symfonie má tedy čtvrtá část, v níž se k orchestru připojují čtyři pěvečtí sólisté a smíšený sbor.